Září 2017

Luhačovice

24. září 2017 v 12:15 Výlety

Ahoj. Po dlouhé době jsem napsala na blog další článek. Já vím, aktivita za září je prakticky nulová. Nebudu říkat, že od teďka se to změní, protože sama nevím, jak to budu stíhat. Je toho teď na mě moc.
Dnešní článek bych chtěla věnovat městu Luhačovice.


Jsou světla, která nevidíme

4. září 2017 v 16:02 Knížky
Autor: Anthony Doerr
Ilustrátor: Není
Počet stran: 536
Rok yvdání: 2015

Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.


Můj dojem: Do knížky Jsou světla, která nevidíme jsem vkládala velké naděje. Vybrala jsem si ji v rámci Čtenářské výzvy na Databázi knih, jelikož vesměs všechna hodnocení byla kladná. Čtenáři psali, jak je vtáhla od první stránky, ale bylo tomu tak i u mě?

Knížka vypráví dva příběhy. První o Marii-Lauře, která je slepá a žije v Paříži a druhý o Wernerovi, kterého baví věda a žije se svou sestrou v německé kolonii. Kapitoly jsou psané v er-formě a střídají se mezi hlavními hrdiny. Zároveň se vždy po nějaké době mění i časové roviny. A právě toto střídání bylo u mě největším problémem. Často jsem musela listovat zpátky, abych zjistila, kde přesně právě jsem.

Velkou převahu v knížce mají popisné části. Přímé řeči je tu opravdu pramálo. Kapitoly ukazují různé situace ze života hlavních hrdinů a jsou velmi krátké. Popisy jsou opravdu dobré, dokázala jsem si díky nim prostředí dobře představit, ale nijak mě knížka nevtáhla. Něco mi v ní chybělo. Ocenila bych trochu akce a napětí. Nakonec se mi to splnilo, ale až kolem stránky 300.

Dějová linka Marie-Laury mě vůbec nebavila. Nedokázala jsem se do ní vcítit. Wernera jsem měla ráda trochu víc, ale také to nebyla postava, která by mi kdovíjak přirostla k srdci. Jeho příběh mě ovšem bavil o hodně víc, podle mě byl mnohem zajímavější.

Posledních 100-150 stran se mi četlo opravdu dobře. Knížka dostala spád, už se ani nestřídaly časové roviny, což mi velmi vyhovovalo, a já jsem se těšila, jak celá knížka skončí. Nakonec mě příběh dojal, ale v hodnocení této knížky jsem asi výjimka. Jsou světla, která nevidíme mi nesedla. I když se mi konec líbil, velkou část knihy jsem četla těžko a bohužel z ní nejsem tak unešená jako ostatní. Na druhou stranu, tento žánr moc nevyhledávám, proto mě knížka možná tolik nenadchla.

Hodnocení: 5/10

Děkuju, že jste došli až na konec stránky.